Já a street fotografie: Moje cesta z komfortní zóny

Nevybavím si, kdy jsem se začala street fotkou zabývat víc. Pamatuju si jenom ten velký strach, který jsem měla z focení cizích lidí venku. Už si ani nevzpomenu, co mě donutilo vzít ten foťák a jít s ním brázdit ulice. Když se ale dívám na fotky z loňského března, kdy jsem se streetem začínala, a na fotky z posledního focení, něco se přece jenom mění.

Já a portfolio

Doteď jsem byla samá kytka a krajinky. Mívám pravidelně chuť zajít na konkrétní místo a vyčistit si tam hlavu, protože pracuju šest dní v týdnu s lidmi a kolikrát se stává, že jsem ten sedmý den, kdy mám volno, naprosto nepoužitelná. Jít ven v zombie módu jenom s aparátem je ta nejlepší věc, kterou pro sebe můžu udělat. Instagram mě nebaví a větší téma zatím nemám, ale nikam nespěchám. Spíš se učím zákonitosti streetu a snažím se, abych měla postavu viditelnou, zřetelnou, dostatečně velkou a ostrou – čtyřstovkou tele zoomem umí fotit lidi každý 😀

Černobílá, nebo barevná?

Ještě do minulého týdne jsem byla přesvědčená, že u kvalitní fotky je jedno, jestli ji převedu nebo nechám v barvě. Nicméně se ukázalo, že u těch svých fotek mám lepší reakce na černobílé varianty. Dost jsem si všímala, že černobílou považují kolegové za formu berličky, která jim pomůže zamaskovat nezajímavou fotku. Je sice pravda, že spousta lidí s černobílou zacházet neumí. Zároveň je potřeba zdůraznit, že je víc street fotografů, kteří vědí co dělají a že ta černobílá krásně uklidí obraz.

Jak mám začít?

Mně pomohlo zvětšit město, kam chci zajít fotit. Aktuálně s oblibou chodím vedle do Veselí nad Moravou, které má aktuálně kolem 11 000 obyvatel. Když jsem se hecla, že ten street zkusím, naplánovala jsem si výlet do Hodonína (asi půl hodiny vlakem a přibližně 24 500 obyvatel) . Člověk si přece jenom připadá anonymněji a ztraceněji a jak se jednou přinutíte zvednout ten foťák a vyfotit člověka, jde to pak líp a líp i v menších městech.

Jasně, jsem s tou zrcadlovkou “ohromně nenápadná”

Nezastávám “tajné” focení mobilem, kdy se člověk tváří, že se dívá jinam a fotí na tichý režim přes mobil. Sama si myslím, že každý člověk má dostat šanci a zaregistrovat, proč se po té ulici potloukám. Navíc si myslím, že je lidem jedno, co mám na krku. Vezměme si analogii s malou kabelkou a obří nákupní taškou z Kauflandu. Běžně míjíte lidi s jedním i s druhým typem zavazadla a řešíte, co má s sebou? Pokud to mám vzít podle sebe, všimnu si toho člověka jenom tehdy, když se chová divně, nebo tu tašku nemůže unést a vleče ji na smyka za sebou. Dokud budete “v harmonii” se svým vlastním nářadím, bude každému jedno, jak velký ten foťák bude.

Author: Andrea V.

4 thoughts on “Já a street fotografie: Moje cesta z komfortní zóny

    1. Jako street fotograf nemám být vidět, tak by sis mě ani neměla všimnout. Zároveň máš plné právo mi říct, že nechceš, abych tě fotila. Nic víc, nic míň 🙂

  1. Myslím, že každá fotka si docela jasně řekne, jestli chce být udělaná v barvě nebo v černobílé verzi tak, aby to bylo fotografovi jasné. Určitě bych nerozhodoval podle toho, jak přijímají fotku ostatní, nedejbože pak lidé na fotografických fórech.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *