Fotoblog

Jde dohromady street fotografie s lockdownem?

Hned zkraje jsem se na Facebooku přidala do skupiny “Streetphoto není jen cvak z ulice” . Jo, dost mimo moji ligu – autoři tam často spíš než záznam z ulice přidávají fotky, které ještě dlouho nebudu schopná napodobit, ale říkala jsem si, že raději vyšší liga, než zůstat mezi naháněči lajků. Přidala jsem tam pár svých fotek, a i když jsem jako jednu z prvních rad dostala, abych trénovala na veřejných akcích, kde jsou lidé zvyklí na foťáky kolem, stejně jsem zjistila, že mi ostří smysly něco jiného. Ten stav města duchů teď, když opatření proti Covidu uzavřela co mohla.

Než jsem sebrala dost odvahy zaměřit se plně na street a na dokument, vyrazila jsem si párkrát do Hodonína. Leží asi 25 km od místa mého bydliště a je to asi třikrát větší město, než mám u ruky. Víc lidí, větší prostor, připadala jsem si anonymněji a pomohlo mi to pohybovat se na veřejnosti s foťákem. Ano, pohybovat se s foťákem. Ne přímo fotit lidi – s tím jsem se musela poprat sama a počet lidí kolem na to neměl vůbec žádný vliv.

Z prvního focení v Hodoníně

Co jsem byla od března venku mezi lidmi, neměla jsem pocit, že bych se cítila hůř, když jich kolem není tolik. Možná i proto, že jsem si hned zpočátku dávala za cíl přinést tři životaschopné fotky. Aby byly ostré, něčím zajímavé a člověk tam nebyl zezadu. Když jsem tedy byla postavená před lockdown a “fotografe ulic, dělej si co chceš” , neměla jsem důvod panikařit nebo balit nářadí. Jenom jsem zaplula do toho svého módu, že mi stačí pár zvládnutých fotek.

Ještě zdaleka nemám zvládnuté zákryty a srůsty, lidi mi rostou z lidí a panáčci se objevují tam, kde předtím nebyli, ale pomalu se učím vidět street fotografii jako příležitost tvořit obraz a snažím se ne jenom chodit kolem a cvakat lidi, ale vystavět obraz, který by k něčemu byl. A paradoxně mě to baví o to víc, když teď venku skoro nikdo není. Co na tom, že mě všichni vidí? Zjistila jsem, že dvěma třetinám jsem beztak fuk a dokud se chovám slušně, empaticky a podle základních lidských pravidel, žádné střety nejsou. Za ten rok a půl, co jsem venku, se mě jeden jediný kluk zeptal: “Proč??” , ale je to jedna jediná situace, která se dá považovat jako nečekaná interakce. Což mi samo o sobě přidává na odvaze a tlumí ty iracionální strachy, které začátky focení streetu provázejí.

Upřímně se mi po těch prázdných ulicích bude tak trochu stýskat. Jo, za normálních podmínek budu mít daleko víc příležitostí chytit příběh, ale ten stav, kdy je v celé ulici jeden jediný člověk má taky něco do sebe.

Jeden komentář

  • Čerf

    Každá konstelace přináší jiný typ příběhů, ty koronavirové jsou specifické, ale mají taky něco do sebe. Nevím, se zákryty a srůsty bych si velkou hlavu nedělal, víc jde podle mě právě o příběhy, vztahy a emoce, technika se srovná s časem a zkušenostmi.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *