Zápisky

Je barevný street vůbec street?

Mohl se psát rok někdy 2018 nebo 2019. Fotila jsem krajinu kolem Vnorov kde bydlím a čas od času jsem si koupila nějakou knížku od fotografa kvůli inspiraci. Taky mě bavilo podpořit fotografa, u kterého se mi líbila tvorba. V jeden okamžik jsem si všimla, že je sice super, že fotím přírodu, ale ty knížky, které si kupuju jsou od lidí jako Koudelka, Štreit, Šibík nebo Leiter. Samý člověk, od dokumentů přes street až po reportáž a mně začalo vrtat v hlavě, jestli by nestálo za to obrátit ten foťák taky na lidi, když si cíleně kupuju knížky s lidsky zaměřenou fotografií.

Pořídila jsem si k Nikonu D7100 nejdřív objektiv Tokina 17 mm f3,5 (na 1,5x crop faktor, v normální řeči to byla ohnisková vzdálenost 25,5 mm) a po čase malý Panasonic systém a začala jsem fotit ve městě. Tehdy jsem se na Facebooku přidala do street foto skupiny kolem Jana Hlubočana, Alberta Picha, Rudolfa Baranoviče a dalších a začala jsem ty matadory terorizovat svými fotkami. Rychle jsem zjistila, že v té skupince jsou 2/3 street fotek černo bílé a začala jsem to převádět taky.

Naučila jsem se tam základy; respektive jsem čerpala z dobře míněných rad a časem jsem se zvládla posouvat. Tady a támhle dostanu chuť na černo bílou session, ale jinak jsem se naučila vidět svět barevně a to světlo kolem ostatně taky a věnuju se barvě. Nicméně mezi kolegy, zvlášť ve street fotce, vládne černo bílá jako standard. Zjednoduší prostor. Vyniknou textury a tvary. Uklidí vizuální bordel ze všudypřítomných reklam a zdůrazní různé odrazy a dokáže působit nadčasově a umělecky.

Pokud na fotce nic není, je jedno, jestli je to nic černo bílé nebo barevné. Jen v černo bílé to nic dokáže působit jako umělecký záměr. V barvě je to jen další adept na koš. V barvě ten snímek snese trochu zásahu do barviček – velice rychle to pochopili ve Fujifilmu a to používání různých filmových simulací jenom uklízí barevný vnější svět do nejrůznějších presetů, které si fotograf může vybrat podle nálady. Dobrá barevná fotka není tak jednoduchá, ale to ostatně platí i o černo bílé. Pokud si seberete barvy, musíte fotit na kontrast a to taky pokaždé nejde.

Kdysi (ještě v sedmdesátých letech minulého století) byl barevný filmový materiál prudce jedovatý (použitá látka TSS/AC60 = dotykový jed) a ve chvíli, kdy v osmdesátkách už i soudruzi komunisti nakázali materiál přepracovat, klesla jeho kvalita. Změnilo se to až s barevným filmem, který se posílal do fotolabů. Fotografové si tehdy buď fotili černobíle a vyvolávání řešili sami (případně přes družstvo Fotografia), nebo fotili na diapozitivy, kde jste s várkou diáků dostali i pytlíček na zaslání zpátky, aby vám diapozitivy vyvolali. Možná i proto je černo bílá fotka tak masivně zastoupená. Jednoduše nebylo moc jiných možností.

Ano, černo bílá fotka je dlouho používaný standard skrz řadu různých praktických a technických důvodů, které v minulosti fungovaly. Dnes už nejsme omezení tím, co v časopisech zvládnou zpracovat a měli bychom se zaměřit jen na vlastní cítění a na vlastní vyjádření. Už kvůli tomu, že jen zlomeček všech našich fotek někdy spatří něco jako noviny nebo časopis. Je fajn fotit jak barevně, tak černo bíle, abychom si sami časem dokázali vybrat, co nám víc sedí. Ale rozhodnout bychom se měli jen my sami bez ohledu na hlasy ze sociálních sítí.