Píšu

Na co dvě těla?

Nepatřím mezi sportovní fotografy, abych musela mít v pohotovosti jedno dlouhé a jedno krátké sklo. Nefotím svatby, abych docenila dvoje rozdílné nastavení, oboje připravené k akci. Ale i přesto jsem si dopřála luxus dvou těl. Nebo přesněji řečeno: dvou foťáků.

Nikon D7100 jsem vyhmátla na Megapixelu v bazaru, s 4800 cykly na závěrce. Prakticky nový stroj, navíc se zárukou od e-shopu. Nahradil tak D3100, který mi věrně stál po boku posledních osm let.

Panasonic Lumix GF7 mám jako kabelkový (v mém případě batohový) foťáček. Spousta lidí má pro tyto účely mobil, ale mně vadí kresba, kterou moje Lenovo produkuje. Je to micro 3/4 formát, zdá se mi ostřejší než Olympus (mám teleobjektiv Olympus a trochu vidím rozdíl) , a navíc jsem na Lumixu začínala – měla jsem ZX1 a je to srdcová záležitost.

Osm let zpátky jsem pořizovala zrcadlovku. Na kompaktu se mi uvařil motorek zoomu a v těchto případech se nic nespravuje. Pokukovala jsem už půl roku předtím po jiném foťáku, Nikon D3100 naskladnili do akce v jednom místním obchodě, tak jsem to vzala jako signál.

Za nějakou dobu jsem si všimla, že mi v nějakých případech vadí zrcadlovku buď nosit, nebo vytahovat a používat, i když ji mám u sebe. Horňácké slavnosti ve Velké nad Veličkou – kupa lidí a takový ten street žánr, nakupování a placení složenek ve městě – jak jsem měla v tašce kupu nákupů a krámů, nechtělo se mi se zrcadlovkou montovat ven a zase zpátky.

Začala jsem přemýšlet o něčem kapesním. Po mohutné mediální masáži jsem měla v hledáčku Olympus Pen, ale bylo to pár měsíců poté, co jsem si na zrcadlovku pořídila Tokinu 12-28 mm a zjistila jsem, že mi tento široký až základní zoom vyhovuje i jako pochůzkový “walkaround” objektiv. Naneštěstí všechno od Fujin až po Oly mělo v setu 14 (16)-50 mm, a tento rozsah ohnisek jsem kupovat nechtěla (po přepočtu ohnisek MFT a DSLR jsem zjistila, že to je zrovna ten 18-50 objektiv, který jsem na zrcadle odložila) .

Ani nevím jak, vzpomněla jsem si, že jsem začínala na Panasonicu, a po nakouknutí do e-shopu jsem si všimla, že dělají i bezzrcadlovky. Ten nejdůležitější aspekt byl kitový objektiv – 12-32 mm, který se rozsahem ohnisek podobal Tokině 12-28, kterou jsem si oblíbila. Neměla jsem v plánu dlouho nedokupovat další skla, tak jsem vycházela z toho, co nabízejí výrobci v setech. Panasonic vyhrál skrz ten širokoúhlý a trochu krátký zoom, který není tak úplně zvykem.

V kupě případů si všímám, že mi “stačí” Lumix. Zrcadlo vytahuju na krajinářskou práci a RAW, ale jinak funguju na GF7. Aktuálně zvažuju pevný walkaround objektiv – vzhledem k velikosti těla 14 mm od Panasonicu, který po přepočtu “udělá” oněch kouzelných dokumentárních 28mm. Není to ale nic, co bych kupovala v aktuálních týdnech – ten setový 12-32mm zoom je na tom opticky dost dobře a zatím si nevšímám, že by mě v něčem limitoval.

Se zrcadlovkou jsem se dostala do kouzelné situace: mám ve foťáku ještě starší 8 GB paměťovou kartu, a po přepnutí formátu na RAW mi počitadlo ukazuje 100 snímků. Připadám si jako s kinofilmem – aspoň v dnešní digitální době 🙂 . V poslední době jsem začala fotit zpátky krajiny a upravovat je v Zoneru, a zjistila jsem, že pokud chci upravovat fotky a nemít nikde posterizaci, bude nutné surová data povolat zpátky do zbraně.

Mám v batohu Lowepro gear box na Lumix, teleobjektiv a hračičky kolem. Vlezlo se to do vypolstrované krabičky o rozměrech kolem 24x16x10cm, mám to pořád po ruce a opticky to stíhá. Teď se ještě naučit existovat v prioritě clony i na špuntovi, a vypnout ten oslí režim (iA 🙂 ) .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *