Zápisky

O snech, víře a osudu

V dětství nás ani nenapadlo váhat nebo jenom přemýšlet o tom, že něco nejde. To až časem, kdy nás místo hlídání a usměrňování začali připravovat do školy a bylo potřeba, abychom zvládli konkrétní věci. Ani nespočítám, kolikrát mě během výkladu nějaké téma zaujalo tak, že jsem si říkala, že se tomu budu chtít věnovat dál i mimo školu, ale přišla spousta dalších požadavků, které tu moji chuť pohřbily. A časem se tímto způsobem odpojíme od všeho, co jsme řešili jako děti a začneme se učit být dospělí.

Kde přesně se bere ta víra, že se sny plní? Že máme každý právo na svůj vlastní šťastný konec a že neskončíme proti svojí vůli sami? Jak si můžeme být jistí, že je kolem dost spravedlnosti pro všechny? Nebo budeme jednoduše jenom měnit svoje sny dostatečně často na to, aby některý omylem nějak vyšel? To se nedávno na Twitteru ptala jedna uživatelka a já jsem hned věděla, že odpověď nebudu chtít osekat do dvou set znaků.

Ať už jsme děti nebo dospělí, jedno máme stejné. To, co uděláme vyvolá konkrétní reakci. Pokud posloucháme píseň Triss od Deloraine a budeme chtít být jako Lorieneta, tak jedině denní trénink, hodiny zpěvu a hledání příležitostí ke zpívání nás dokáže nasměrovat na tu cestu, kde na konci možná bude mega epický oplodňovák akorát tak na skořápky s ohýnky, na svíčky a světýlka mobilů. Sny (a vize) nám pomůžou udržet směr. Samotné sny a samotné vize toho moc nezmůžou. Slouží jako návod pro seznam cílů a konkrétní cíl slouží jako kostra pro seznam konkrétních úkolů, které budeme pravidelně proškrtávat.

Stejně tak samotná víra nezajistí, že se pomocí snů a modliteb přivolá partner. Pokud zůstaneme neopečovávané z hlediska základní hygieny a nebudeme komunikovat s vnějším světem, šance na náš spokojený konec budou v tomto ohledu pěkně na nule sny nesny. Sedávej panenko v koutě je to nejhorší, čím můžeme naše vlastní ženy krmit a je děsivé, jak moc rozšířené tvrzení to je. Sny slouží jako nit, ne jako hybatel nebo aktivní prvek, který všechno zajistí.

Život musíme žít nejdřív jako samostatná jednotka, která je stoprocentně spokojená s tím, kdo je a jak žije. Teprve pak můžeme přibrat někoho navíc s tím, že to vyjde a že nebudeme spoléhat na to, že tu naši vnitřní prázdnotu zaplní někdo zvenčí. Nezaplní, to mi můžete věřit. Budete se cítit naprosto stejně, ať už budete mít na účtu nulu nebo pohodlný obnos peněz a to samé platí i pokud budete randit. Vaše nitro se bude cítit úplně stejně a ze všeho nejdřív je potřeba se upřímně zeptat, z čeho pramení ta vaše skepse ohledně toho, že se sny přece neplní. Co vás zklamalo? Čeho se bojíte? Kdy naposledy jste sebe samotné odložili na vedlejší kolej a proč si ten svůj život neplácáte co možná nejvíc podle sebe?

Pokud víte kdo jste, co vás baví a kam jdete, nestane se, že byste svoje sny často radikálně měnili. Pokud víte kdo jste a jaké cíle máte, budete si snadno stanovovat měsíční a týdenní úkoly, které zajistí, že se budete po malých kouskách posouvat tím vysněným směrem. Člověk je zajímavé stvoření. Abyste něco dokázali udělat, musíte si to umět představit. A abyste si to uměli představit, musíte věřit, že je to možné. Víra je v tom zakomponovaná od začátku. Pokud si jako tesař neumíte představit, jak přesně ty trámy půjdou a kde budou držet a na čem, ta pergola vám spadne.

Konstrukční plány nebo hloupý regál z Ikey jsou ten hrubý a hmotný příklad, ale s našimi životy to funguje stejně. Pokud si sami nedokážeme představit, že budeme spokojení, nikdo zvenčí nás nepřesvědčí. Sny a vize slouží jako přadeno, jako pavučina, ale to, co děláme je přímo spojené s tím, čemu přesně věříme. Můžeme mít sny a vize o štěstí a víru v to, že jsme looseři. V takovém případě půjdou naše každodenní činy přímo proti našim snům. Je potřeba začít od sebe a u svojí vlastní hlavy. Spojit to, čemu věříme s tím, co chceme a jít jediným směrem. Pak to půjde i s tím plněním snů.