Fotoblog

Street fotografie: Jak jsem se přestala bát

Odjakživa mě lákalo fotit život na ulici. Žádné portréty ani nic podobného, jenom si tak chodit po venku a fotit. Jenže patřím k introvertním lidem a poměrně dlouho byl můj strach silnější než moje chuť fotit lidi. Už ani nevím, co byl ten první důvod, proč jsem vzala foťák a šla s ním ven. Vím jen, že jsem se od té doby kontinuálně snažila zlepšovat ve street focení a nedávno jsem dala dohromady pár poznatků, které mi s učením venku dost pomohly.

Ty nikoho nezajímáš, každý má svých starostí dost. Je jedno, jak velký má člověk foťák. Dokud se vy sami nebudete chovat podezřele, extrémně nervózně, nejistě nebo jakkoliv jinak než průměrný dav kolem, nikdo vás nijak zásadně nezaregistruje. Všimnou si vás, ale jdou dál a za minutu nebo za dvě o vás ani neví. Choďte pomalu a volně, ať se stíháte dívat kolem a ať stihnete fotit, buďte soustředění a průměrní oblečením i chováním a vypněte si na foťáku všechna světýlka a zvuky.

Nebuď had a nebuď zloděj. Nechovej se podlézavě, pokoutně, nepodváděj, nebuď lhář a netvrď nikomu do očí, že nefotíš, i když to není pravda. Buď hrdý na to, že jsi fotograf a nech ostatní venku, ať si zvyknou na to, že jsi „ten s tím foťákem“ . Buď v pohodě s tím, že jsi fotograf a udělej si v hlavě svůj vlastní vesmír složený z tebe, z foťáku a z života kolem. Nestyď se za svůj foťák a nestyď se za to, co děláš.

Nenavazuj oční kontakt. Pokud se z velké vzdálenosti zadíváš cizímu člověku přímo do očí a na tu vzdálenost navážete „spojení“ , buď si jistý / buď si jistá, že z té fotky nic nebude – aspoň pokud jste introvertní podobně jako já. Extrovertům a přátelským typům oční kontakt vadit nebude, ale pokud bojujete se strachem, nenavazujte oční kontakt ani před focením, ani po něm, nekontrolujte fotky po focení hned ve foťáku, ale jděte dál nebo pokračujte s focením něčeho jiného, neohlížejte se a nehledejte nejistě kolem ve tvářích ostatních, co si o vás myslí.

Dva roky fotím venku street. Začínala jsem jako zapřisáhlý introvert s šíleným strachem z toho, že mi někdo vynadá. A víte co? Chodím fotit pravidelně cca dvakrát týdně a ještě ani jednou se to nestalo. Jednou se mě kluk zeptal: „Proč?“ a jednou se mě jeden pán přímo zeptal, jestli si ho fotím. Žádná hrubá konfrontace, žádné zásadní problémy s tím, že by mi někdo „rozbil hubu nebo foťák“ – je ale pravda, že prý mají introverti citlivější tykadla a daleko lépe odhadnou, s kým by mohl hrozit konflikt. Tak se nebojte a zkuste to 🙂

2 komentáře u „Street fotografie: Jak jsem se přestala bát“

  1. Čerf říká:

    Dobré rady pro focení na ulici. Neříkám, že je vždy stoprocentně dodržuji, ale člověk se vždycky musí popasovat s tím, jestli je pro něj samotného přijatelné, jak fotku udělal. Ale je to hlavně otázka zkušeností; čím víc toho nafotíme, tím víc se zaměříme na vlastní focení a ne na všechny ty vlastní obavy kolem. Paradoxně víc jsem začal fotit na městských ulicích právě v okamžiku, kdy jsem měl konflikt, navíc s člověkem, kterého jsem vůbec nefotil :-).

    1. Jo, křest ohněm, první kontakt a pak už z toho člověk nemá tak velkou hrůzu. Dokud tu zkušenost nepozná, může mu hlava servírovat spoustu nesmyslů

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *